...rozhodně jsem tuto větu nemyslela doslova. Ale málem jsem ji uvedla v platnost pro Mando Diao. A to zhruba mezi 1.a 3. červencem tohoto roku v Polsku, až ve vzdálené přímořské Gdyni.
Když jsem se před několika měsíci na jaře letošního roku rozhodla jet na Mando koncert a probírala se možnými termíny a místy, bylo Polsko první, které jsem okamžitě a bez váhání zamítla. Důvod byl prostý. Nikdy mě Polsko nijak nelákalo a bylo mi jasné, že než se dostat do Gdyně z České republiky, to už se spíš dřív dostanu na Aljašku. Stačil mi letmý pohled na mapu a zjištění, že do Gdyně z Čech nic nelétá (ne že by mě to mrzelo, mám panickou hrůzu z letadel) ale ani nic nejezdí. Respektive jezdí, ale údaj 12 hod. 30 min. u vlakového spojení mě mírně řečeno odradil.
Můj plán byl prostý. Pojedeme do Holandska na Pinkpop! Nejen že jsem vždycky chtěla Holandsko navštívit, ale i samotný festival mě víc než lákal. Pinkpop měl ovšem jednu menší nevýhodu. Konal se zrovna v týdnu, kdy moje kamarádka, Mandomaniak jako já a tudíž moje společnice na všech Mando dobrodružstvích, dělala státnice a přestože jsem se opravdu snažila, nakonec před koncertem zvolila dodělat si bakaláře.
První položka na seznamu byla tedy vyškrtnuta. Ale pořád ještě zbývaly dva koncerty v Německu a jeden ve Švédsku. Hned po Polsku jsem zamítla Německo. Cesta na ona místa by nebyla tak drastická jako do Gdyně, ale bohužel neumím německy a tak mi dělalo menší potíže objednat si lístek a pochopit alespoň 10% z čistě německy psaných stránek obou festivalů.
Mando Diao je v Německu skutečně hodně známé. Dalo by se bez nadsázky tvrdit, že je známé hlavně a převážně jen v Německu popřípadě německy mluvících státech a tudíž mi bylo jasné, že nebude snadné přežít v neuvěřitelném davu německých fanoušků na skutečně obřím festivalu jako mi Hurricane a Southside připadaly.
Ano, jediné co zbývalo bylo Švédsko. Nejúžasnější možnost. Možnost jet do jejich rodné země, dokonce do jejich města a zažít je v tom nejlepším. Peace & Love měl termín konání 3. července a proto se zdálo, že cesta ke štěstí je otevřená. To bylo ale ještě předtím než jsem se podívala na cenu onoho štěstí. Jeden lístek na Peace & Love v Borlänge-Sweden stál totiž 5000 Kč. Což je s přihlédnutím k asi 3000 Kč za cestu poměrně hodně.
A v tu chvíli se to stalo. Moje kamarádka řekla: „Tak proč nejedeme do Polska?“ a mě to najednou vůbec nepřipadalo jako špatný nápad. Cena byla nesrovnatelně levnější, lístek o celou polovinu, datum nám vyhovovalo a protože jsme vlastně neměly na výběr, rozhodly jsme se pro Gdyni (člověk by měl asi vždycky dát na první dojem).
Přípravy se daly do pohybu. Sehnala jsem lístky na celý festival s kempinkem...mým prvním kempinkem v životě. Dosud jsem ve stanu vydržela do prvního poryvu větru a poté utekla zpět do chaty. Ale co...jde přece o Mando Diao, ne?
Na vlakovém nádraží jsem koupila zpáteční lístky, jelikož cesta autobusem nepřipadala v úvahu. A pak nezbývalo než čekat.
Plán byl prostý. Přijet 1. července do Gdyně, uložit se do stanu, den strávit u moře, večer zažít nejúžasnější chvíli svého života, ve stanu potom ve stavu blaženosti usnout a druhý den opět odjet. Protože nás na festivalu kromě Manda nic nelákalo a taky proto, že jsme den po našem plánovaném návratu z Gdyně měly v plánu odjet na měsíc do Budapešti (podotýkám, že v době odjezdu do Gdyně jsem ještě ani neměla do Budapešti zabaleno).
Celková doba cesty do Gdyně byla plánována na zhruba 8-10 hodin. Z Opavy jsme odjely do Ostravy hlavního nádraží, kde jsme nasedly na rychlík do Varšavy. V Polském hlavním městě jsme strávily dvě příjemné hodiny na nástupišti pozorujíc holuby a nasedly na vlak do Gdyně. Doba cesty odhadována na zhruba 6 hodin. Moje vytisknuté spoje z českého serveru IDOS mi hlásily, že bychom do Gdyně měly dorazit asi kolem 9 hodiny večer, což je v době letních prázdnin ještě světlo. Ve Varšavě jsem si ovšem povšimla, že údaje z mého lístku se ne tak zcela shodují s údaji IDOS a příjezd do našeho cíle byl nahlášen až na půl jedenáctou v noci, což už ani v létě není nejsvětleji. Představa stavění stanu po tmě nás v této fázi cesty jen mírně pobavila a okomentovaly jsme ji slovy, že jsme prostě cvoci.
Cestou do polského přístavního města jsme zjistily, že na trase Varšava-Gdyně dochází k opravě trati a tudíž jede vlak o několik hodin déle a záhada neshodujících se údajů se zdála být vyřešená (nějak mě nenapadlo se zabývat cestou zpět, zřejmě proto, že dál než na koncert Manda jsem neviděla). Nutno podotknout, že strávit více než 6 hodin ve vlaku na místě u chodbičky v celkem velkém vedru není nic příjemného. V Gdaňsku jsem začínala mít pocit blížící se smrti a modlila se za chvíli, kdy natáhnu nohy ve stanu. Možná jsem se neměla až tak modlit.
Půl jedenácte v Gdyni. Zima. Poněkud nečekaná. Tma. Očekávána, ale stejně překvapující svou intenzitou. Žádné ukazatele k festivalovému autobusu. Žádní mladí lidé vypadající jako další návštěvníci. Mírná až velká panika. Únava. Hlad. A sakra vážně zima jako prase!
Nakonec nám štěstí přálo a my následujíce nějaké mladíky došly k autobusu, který nás zavezl na festival.
Heineken Open´er festival v Polsku nebyl můj první hudební festival. Před třemi lety jsem navštívila několikanásobně větší festival Sziget v Budapešti. Tehdy to byl nejúžasnější zážitek mého života a já získala pocit, že všechny letní hudební festivaly musí být nepochybně stejně úžasné. To jsem ale ještě nebyla v Polsku. Když jsme vysedly z autobusu, vše co jsme viděly a zažily by se dalo popsat jako jeden velký Chaos. Chaos s intenzivními reflektory namířenými přímo proti vašim očím. Tudíž jsem neviděla prakticky nic, jen oslňující světlo a davy lidí směřující všemi směry. Šipkami polští pořadatelé zrovna neoplývali, tak jsme se vydaly podle instinktu. U jakési hypotetické brány jsme si měly vyměnit lístky za pásek na ruku, ovšem nebylo nám zcela jasné kde se taková brána nachází. Občas jsme narazily na pořadatele, který nám ukázal kamsi rukou a tvářil se velice nechápavě. Třeba podotknout že na celém festivalu byla znalost angličtiny na minimální úrovni. Obzvlášť na straně pořadatelů a lidí, co měli s festivalem cokoliv společného. Naštěstí polsky rozumíme, což se ale nedá říct i obráceně. Naší češtinu mnoho lidí považovalo za ruštinu nebo ukrajinštinu. Nakonec jsme se uchýlily ke znakové řeči.
Zkraťme to. Když jsme se dostaly do festivalového areálu s pásky na rukou, čekalo nás hodinové hledání místa pro stan v naprosté tmě. Občasné zakopnutí o kmen stromu, natažené lano stanu nebo o spícího člověka bylo běžným jevem. Za chvíli jsem vyčerpaná, unavená, promrzlá a hladová nabyla dojmu, že už žádné místo nenajdeme. Naštěstí jsme se ale nevzdaly a nakonec došly k nejvzdálenější části areálu, kde právě otevírali nové prostory pro stany nové příchozích. Ve tmě jsme postavily stan. Nevím z čeho byl podklad onoho místa,ale i při společné snaze, jsme každý kolík byly schopny zapíchnout asi o jeden centimetr. Takže nezbývalo modlit se za bezvětrnou noc.
V noci nefoukalo. Ale mrzlo. Zřejmě od toho Baltského moře. Jak se zdálo. Ale mrzlo skutečně hodně. A protože moje kamarádka neměla pořádný spacák probudila se ráno s bolestí v krku a zcela zmrzlá. Já nezmrzla, zato jsem nezavřela ani část oka. Neustále jsem jen poslouchala ten neuvěřitelný hluk a kurvování polských bratří procházejících kolem. Jasně, stan na festivalu zřejmě není určený ke spaní, ale po celodenní cestě nemáte skutečně chuť se opíjet, ale jen a jen spát v měkké a teplé posteli.
Nastal den. Celý jsme ho strávily na pláži, kde jsme postupně roztávaly z předchozí noci. Nálada byla chvílemi mizerná, protože nám nebylo fyzicky zrovna nejlépe.
Ale koncert nám nakonec všechno bohatě vynahradil (za předchozí noc, nikoliv za to co mělo následovat). Mando byli úžasní, my stály prakticky v první řadě a až na několik zranění způsobené lidmi putujícími mi nad hlavou jsem přežila. Uvědomila jsem si jednu podstatnou věc. Chtěla bych Mando slyšet, vidět a hlavně mít možnost ho vnímat. Což nebylo tak úplně možné skrz neustálý boj o holé přežití. Přede mnou stál chlapec, stále otočený zády k pódiu se znuděným výrazem, jelikož čekal na koncert Massive Attack který měl přijít poté. A nebyl sám. Několik lidí v první řadě a kolem nás neměli o Mando Diao ani tušení a tvářili si nechápavě když jsme si troufli znát text.
Mírné rozhořčení způsobilo i skandování ´Dance with somebody´ ve chvíli, kdy se Gustaf a Björn chystali hrát acustic ´Bleecker street´ a ´If I don´t live today´. Bylo mi jasné že 90% davu je zde jen kvůli této nejznámější písni.
O nevydařeném ´signing session´ nemám chuť se zmiňovat. Organizace téměř žádná, což byl kámen úrazu. Po zkušenosti se Szigetem jsem chvílemi nevěřila svým očím, co všechno se na polském festivalu dělo, ale to už je asi jiná kapitola.
Velmi rozčarovány jsme se vrátily do stanu, kde následovala stejná mrazivá noc jako předtím a v brzkých ranních hodinách po studené sprše jsem vyrazily na nádraží. Když jsme zcela zničeny seděly mezi bezdomovci na Gdyňském nádraží, ještě jsme netušily co nás čeká.
Mé oko padlo náhodně na zpáteční lístek. Čas příjezdu vlaku z Gdyně do Varšavy se opět neshodoval s časem vyjetým z IDOSu...a co bylo horší a co mi na oné podlaze Gdyňského nádraží došlo bylo, že pokud je údaj na mé jízdence správný a údaj vyjetý z IDOSu špatný, nestihneme ve Varšavě vlak do Ostravy. Což bylo zatím jen mírně znepokojující, protože jsem ve své naivitě očekávala, ŽE POJEDE DALŠÍ. Protože přece hlavní město Polska musí být spojeno s okolními státy, ne?
Jak mylný byl můj předpoklad jsem se měla přesvědčit už za pár hodin. První menší zádrhel vznikl už při pokusu o nástup do prvního z vlaků. V Gdyni se neobtěžovali vlak označit, ani ho avizovat na tabuli odjezdů a opět, překvapivě, nemluvil žádný zaměstnanec drah anglicky. Místenky nebyly označeny, takže jsme opět musely vysvětlovat všemožnými způsoby, že tento vlak je opravdu jen místenkový a že naše místa jsou právě tato.
Cestou do polského hlavního města jsem se s pomocí mé další kamarádky a mého bratra, usazených u internetu v bezpečí domova, snažila zjistit jaké možnosti spojení nás čekají po příjezdu do Varšavy. A zjistila jsem, že žádné. Měli jsme dvě možnosti. Zůstat ve Varšavě přes noc v nějakém předraženém hotelu(o což jsme se skutečně pokusily, ale po dvou hodinách hledání hotelu, jsme se raději přemístily na zem parku před nádražím za upřených pohledů polských občanů) nebo počkat 7 hodin v polském hlavním městě a pak snad nasednout na jakýsi záhadný vlak do jiného záhadného polského města. Po 7 hodinách ve Varšavě mohu s klidným srdcem konstatovat: Nic tam není (a to ani hotel).
Na nádraží jsme se česko-polsky pokoušely vysvětlit naší situaci a koupit si povinnou rezervaci míst na vlak, který mi kamarádka v česku našla na internetu. Paní za okýnkem se ovšem rozhodla, že náš lístek je neplatný. Záměrně říkám, že rozhodla, protože k neplatnosti našeho lístku nebyl nejmenší důvod. Ona však stále opakovala jen: ´Neplatný bilet, neplatný bilet!´ (dodnes se mi o ní zdá) a tak jsme ji zanechaly jejím bludům a odešly pryč.
Vlaky ve Varšavě nebyly opět označené. Půl hodinu před odjezdem vlaku, který nás měl zavést do Katovic (kde to proboha je???) jsme běhaly nádražím tam a zpět v marné snaze zjistit z kterého nástupiště odjíždí. Když jsme si myslely, že už ono tajemství známe a vyběhly na určené nástupiště vlak do Katovic právě odjížděl. Propadly jsme naprostému zoufalství. A v tu chvíli můj zrak padl na podivných pár vagónů odstrčených až kamsi do nejzazší části nástupiště. Z těchto vagónů se pak vyklubal další vlak do Katovic, ten náš.
Jely jsme další 4 hodiny. Kamarádka v horečce, já v depresi. V Katovicích nás nepustili do vlaku do Ostravy, protože jsme neměly rezervaci. Čekaly jsme další 2 hodiny a potom nasedly do vlaku do Ostravy. Bylo 4. července a my měly ještě ten samý den odjet do Budapešti.
Za 4 hodiny jsme se ocitly v Ostravě, bylo brzké ráno, nebe pomalu bledlo a pro nás přijeli mí milovaní a obětaví rodiče, kterým jsem v zoufalství zavolala, jelikož zjištění že z Ostravy první ranní vlak do Opavy jede až za další 2 hodiny mě doslova odrovnalo.
Domů jsem dorazila kolem 4 ráno. Z Gdyně jsme den předtím ve stejný čas odjížděly. Náš odjezd do Maďarska jsem musely alespoň o den odložit, ale i tak jsme do Budapešti dorazily ve velmi zbědovaném stavu, obě nemocné a několik dnů jsme jen prospaly.
Zážitek z Polské Gdyně nikomu nedoporučuju. Nakonec, mám další historku, kterou můžu vyprávět, které se můžu smát, ačkoliv ve chvíli, kdy byla prožívaná nikomu z nás do smíchu nebylo. Mando Diao bylo úžasné a na samotný koncert vzpomínám s fanatickým nadšením a schizofrenním úsměvem. Ale uvědomila jsem si, že jsem možná už moc stará nebo prostě jen šílená jiným způsobem na to, abych se na letních hudebních festivalech bavila a nebojovala přitom o život. Koncert Mando Diao, na jaký nikdy nezapomenu se odehrál přesně za dva měsíce po Polsku a dal mi možnost toho, po čem jsem se tak hnala do Gdyně. Možnost Mando slyšet, vidět a vnímat. V klidu, zblízka a obklopená lidmi, kteří skutečně ví co a kdo Mando Diao je. Ale o tom až později....
PS: Nevěřte IDOSu. Tedy pokud jedete do zahraničí. A chcete se vrátit živí.
Žádné komentáře:
Okomentovat