Procházím temným zákulisím berlínského natáčecího studia. Když jsme přicházely ještě jsme zaslechly poslední tóny God knows, jeden ze dvou důkazů toho, že Oni jsou skutečně tady a tohle všechno se doopravdy děje. Všechny jsme trochu zaražené, ačkoliv jsme se stihly posilnit hotelovým šampaňským. Na tvářích se nám občas objevují neurčité úsměvy a nejsme zrovna schopny příliš mluvit. Rozhodně ne o tom, co se zřejmě v následujících hodinách odehraje za zdmi šedé nízké budovy v berlínské čtvrti Tempelhof. Máme za sebou skoro hodinové čekání před budovou následované skoro půlhodinovým čekáním uvnitř. Naše jména byla odškrtnuta ze seznamu pozvaných hostů, dostaly jsme vstupenku a pak sledovaly onen druhý důkaz jejích přítomnosti. Na balkóně nad námi jsme zahlédly Samuela kouřícího cigaretu. No proč ne.
Sedáme si do první řady, počet míst je přesně pro nás. Tuším, že společně se Sannou z Finska jsme tady jedny z mála německy nemluvících občanů a proto se občas jen nechápavě díváme na sebe, když se na nás někdo pokouší mluvit.
Čekáme. Všude kolem nás se odehrávají velké přípravy, ale já mám dojem, že všichni prostě jen důležitě běhají tam a zpátky, aby budili dojem, že se něco děje. Na pódiu jsou vytvořeny čtyři místnosti, každá s jinými dekoracemi, s obrazy a fotkami Mando Diao na zdi, před námi klavír, mikrofony a pocit, který mě nutí se zeptat: „Tohle není sen?!“
Když už se zdá, že jsou všichni zdárně usazeni na pódium přichází německy hovořící moderátor z Mtv, kterého znám z You Tube a začne vyprávět německé vtipy (říkám vtipy, protože nemám nejmenší tušení o čem v průběhu celého koncertu ve svých vstupech mluvil.) My tři NEněmci se vždy decentně usmějeme, když zbytek publika dostává záchvat smíchu a tleskáme, když se zdá že je to vhodné. Naše německá kamarádka se nám občas snaží něco přeložit. Takže se dozvídáme, že bysme měly tleskat až se Mando Diao objeví, což by mě zřejmě bez jeho upozornění nenapadlo.
A pak se to stane. Vlastně nemám tušení jak a najednou se se sálem rozléhá: „Do you remember how you got me wrong the night we wrote our first song?“ Je to divný pocit, sedět na koncertě Mando Diao, člověk neví co z rukama a kam se vrtnout, protože by se moc rád někde vrtnul a ne jen pasivně seděl a vyděšeně zíral před sebe. Ale v průběhu večera nakonec všichni stojíme a nakonec...
...Sheepdog...a potom Gustaf, který nám oznámí že budou hrát jejich novou dosud nepublikovanou píseň ´Losing my mind´. Trefněji by se ani jmenovat nemohla.
Celý koncert trval dvě hodiny a půl, což je dvojnásobně víc než je možné shlédnout a slyšet na běžném koncertě Mando Diao. Pokaždé, když jsem se strachem pomyslela na to, že už to asi brzo skončí, následovala další dávka emocí v podobě písní jako ´New Boy´, ´Song for Aberdeen´ s úžasnou předehrou, ´Ringing bells´, ´You can´t steal my love´ v podaní neskutečně sexy Gustava hrajícího na piano, ´Ochrasy´ a ´Your lovers nerve´,Gustavovy nejoblíbenější písně, jež podle jeho slov přesně sedne jeho DNA.
Emocionálně zcela vysilující zážitek, který mě ještě teď vyvádí z běžného vnímání reality.
Zhruba v polovině už necítím z neustálého tleskání ruce, u ´Mean street´, kterou jsme museli odtleskat celou, obzvlášť.
Když se na pódiu rozhoří oheň a Gustaf kolem něj s pomalovaným obličejem tančí a zpívá ´High Heels´ spolu s Juliette Lewis vzniká v tu posvátnou chvíli názorná demostrace slova SEXY. Tím myslím neuvěřitelně sexy. A toto slovo je nyní synonymem slova Gustaf. (Juliette Lewis bohužel do tohoto slova má pro mě poněkud daleko. A to i do slova zpěv. Každopádně její přítomnost byla zajímavá.)
Ray Davis z The Kinks a jejich ´Victoria´, Klaus Voormann, který v průběhu ´All my senses´ začal malovat krásné obrazy toho, co viděl, cítil a zažil. (Gustaf se obzvlášt zamiloval do obrazu Björna zpívajícího ´Ochrasy´)
A nakonec ´God knows´. Píseň, která nás před několika hodinami uvítala nám teď dává poslední dávku šílenství. Björn říká, že nás chce všechny na pódiu a tak se skutečně ocitáme...na pódiu...s Mando Diao. A nejen God knows že tohle je nejlepší den, jaký jsem kdy zažila.
Prostě...That was too high for me in Berlin, Mando Diao.
Žádné komentáře:
Okomentovat